 |
 |
 |
Všechny barvy
Vlasta Marek
Dvoudenní hudební festival Colours of Ostrava (11. a 12. 7. 2003) zcela jistě poskytl většině z asi 15 000 účastníků
a stovek účinkujících celou řadu hudebních, vizuálních ale i společenských zážitků. Protože jsem dva dny uváděl
a jaksi „zezadu“ i fotil vše, co se dělo na jedné scéně, rád bych se podělil o dojmy, a pokusil se osvětlit
některé z mého hlediska zmatené pojmy.Rovnou navíc přiznávám, že nebudu objektivní, protože jsem o podobně otevřené možnosti vidět a slyšet hudbu prakticky z celého světa celá snil více než třicet let. Ve svých (samozřejmě na psacím stroji psaných) časopisech jsem již v roce 1974 psal, že ne proletáři, ale „rockeři všech zemí jsou spojení…“ Naučil jsem se hrál na indické bubínky tabla a v roce 1979 jsme v rámci Pražských jazzových dnů jako Amalgam předvedli to, co se mnohem později začalo nazývat „world music“. Když jsem se pak v roce 1986 pokusil zvukem (gongu) propojit svět, zatkli mne. Během, dvou měsíců vazby ve věznici Ruzyně jsem se rozhodl, že jednak nebudu hrát, dokud nebude má vlast „svobodná“, a za druhé, že se pokusím své krajany „rozeznít“.
Snová předsevzetí se postupně naplnila. A deset let poté, co se Zlata Holušová z Dolní Lhoty (nekecám, tam opravdu bydlí) s přáteli pokusila zorganizovat první takový festival u nás (v Hradci nad Moravicí), se podařilo do Ostravy dostat téměř dvě desítky zahraničních a dalších padesát domácích kapel. Dva dny plné hudby z Izraele, Polynésie, Jamaiky, Slovenska, Polska a celého rockového světa byly jakýmsi završením nejen mé dlouhé cesty k autentičnosti a kráse a léčebné naději hudební různorodosti. Při nádherném a podle mne nejlepším a vrcholném představení skupiny Te Vaka jsem se dokonce neubránil slzám v očích: bylo v tom vše. Krása a půvab exotiky, sdělnost písniček, energie tanců, pestrobarevná podívaná, dokonalá profesionalita a nad tím vším poselství, že hudba je daleko srozumitelnější, sdělnější a také důležitější, než politické a ekonomické konference. Chcete příklad téměř absurdně pozitivní globalizace? Jamaičan Vincent Bobo Richards, který si vydělává na živobytí v Česku tím, že lidem coby účetní pomáhá s daňovými přiznáními, po večerech zpívá reggae a s českou kapelou se před třemi lety dokonce dostal i do Číny.
Jak jsem to tedy viděl ze zákulisí? Pokusím se tedy jak chválit, tak (v dobrém úmyslu) upozornit na nedostatky.Z hudebního hlediska jsem ocenil pestrost nabízených stylů a žánrů. Něžné i propracované a úspěšné písničkářství (Sui Vesan a Zuzana Navarová), na samou hranu únosnosti dovedené kabaretiérství, podložené dokonalým zvládnutím techniky hry na hudební nástroje (Zikfa), radostné rockerství v nejrůznějších formách (Kryštof, ale i Skyline, Čankišou, Polemic), to nejsoučasnější zvukové experimentátorství (Ecstasy of Saint Theresa), inspirace z jiných kultur (Horská karavana, Ahmed má hlad, Tubabu, Benedikta) nebo houpavé reggae (Dub-o-net a Švihadlo) a navíc řada workshopů (džembe, salsa, břišní tanec) s přídavkem jaksi navíc zorganizovaných a předem neohlášených, ale vždy diváky nalezených a oceněných vystoupení (kapela několika černochů pracujících a žijících v Ostravě a hrajících pod názvem Mbumda Afrika) – věhlasná Stodolní ulice i prostory výstaviště Černá louka vskutku hýřily všemi barvami.
Každý si mohl vybrat (pokud stihl přebíhat ze scény na scénu a nohy mu vydržely, možná by méně - kapel a koncertů - bylo lépe). Přidejte dokonale přehledný a dobře zpracovaný bulletin s informacemi o všech účinkujících do kapsy, desítky stánků jak s bubny, etnických zbožím, ale i občerstvením (kromě obvyklých klobás a bramboráků i vegetariánské potěšení) a čajovnu a kromě kratších přepršek i oblačné, leč pro festival příjemné počasí, a výsledek - tisíce lidí v pohodě – je nabíledni.
Rád bych se ale pozastavil u zvuku. Přesněji řečeno, u zvukařů. Mám pocit, že jsou stále více hluší.
Mají silnou aparaturu, a tak ji využívají „na plný pecky“. Když ovšem basa duní tak, že vám to převrací ledviny,
a každý úder do velkého bubnu bicích souprav prakticky všech kapel rozvibruje nejen všechna žebra
(a vzpomínky na všechny záněty středouší z dětství), ale i úchytná centimetrová kovová lana ukotvující zastřešení
scén, je to možná v pořádku na koncertu heavy metalové kapely, ale nehodí se to k hudbě, která je původem venkovská
a intimní. Když vám zvuk flétny zježí všechny vlasy a chlupy po těle, je to možná zajímavý efekt,
ale když pak všechny soubory, ať už z Galileje, Francie, Balkánu či Polska zní jako rockové kapely,
není něco v pořádku. V rozhovoru s jedním z organizátorů jsem pak nemohl nepoznamenat, že tu „všechny kapely
na světě hrají bigbýt“. Jinými slovy, že zvukaři všechnu tu pestrost a zvukovou různorodost zunifikovali
(a Sui Vesan zněla nejlíp na křižovatce asi 300 metrů od pódia). Tak to ale přece není.
Jistě, lid chce své hry (a rachot), nestálo by ale za to zorganizovat kromě hlučných koncertů
i jakousi „unplugged“ scénu, kde by si všechny ty tak zvukově a etnicky odlišné kapely zahrály bez mikrofonů
a kde by zazněla skutečná, zvukařsky nezmršená zvuková a nástrojová pestrost?Je to totiž právě autenticita, původnost a popová nezaprodanost, a zvuková a nástrojová pestrost, která udělala z world music a jejích protagonistů celosvětový trend.(věřte mi, píšu o tom knihy). Je to právě hudba, která spojuje národy a učí toleranci. Je to právě její pestrost, která je nejúčinnější obranou proti komercializaci a hudební „macdonaldizaci“. Nenechejme si ji vzít výrobci hitů. Podporujme ty, kteří jsou jiní, ne ty, kteří chtějí být za každou cenu stejní jako ti již bohatí. Nedejme se zvukově zmanipulovat zvukaři.
Nezapomenutelné okamžiky? Živočišná radost a energie čišící jak třeba z polynéských tanečníků a hudebníků Te Vaky,
tak z brněnských Čankišou. Zuzana Navarová a Koa spolu s původně jen několika statečnými diváky
s deštníky úspěšně zahánějí déšť a mraky (pravděpodobně přivolané nadšencem, který se dostavil v dlouhé pláštěnce,
pomalované žlutými hvězdami a v podobně vyvedené černokněžnické čepici). Naprostá uvolněnost a pohoda když pak vyšlo
sluníčko a stovky lidí si polehaly na oschlou trávu. Vstřícná chápavost a odezva publika na až na hranicích kýče
balancující extempore ženských „francouzských neteří Zappy“. Nadšení příležitostných bubeníků a bubenic
na džembovém semináři a desítky rozesmátých žen na semináři břišního tance. Stánek s nápisem
„stan duchovních dialogů“. Příjemný rozhovor o józe, meditaci a potřebě vytrvat v hale hotelu
s původně ugandským zpěvákem Geoffreyem Oryemou. Tleskající a skákající nadšený dav (včetně nádherně
se vlnících amatérských tanečnic). Poklidná oslava svobody. Pódiová sousedství např. nejstaršího
hudebního nástroje na světě didžeridu (40 000 let) se saxofonem, nebo štěrbinového bubnu z tichomoří
a afrického džembe a arabské darbuky s digitálními „pady“ ovládanými z počítače. Hudebnice zamotaná
do subassofonu (takové té největší zakroucené roury kterou známe z velkých dechovek). Neuvěřitelná kostýmová účesová
a etnická pestrost typů mezi sedmi hráči skupiny Sheva. Hráč na didžeridu, který se tak zbavil drogové
závislosti (a svěřil se mi, že má všechny moje knížky). Na rozdíl od machy (včetně náruživého a podle mne
zbytečného popotahování marjány před nástupem na scénu) a pseudoprůkopnictví skutečná „drum machina“,
jakási patafyzická a pábitelská konstrukce z novodurových trubek a rour nejrůznějších rozměrů a tedy i zvuků.
Fenomém bizarnosti páteční Stodolní ulice (barové tanečnice, hostesky nabízející nápoje, stánky se stovkami
připravených opečených buřtů a klobás, otevřené dveře barů a klubů, a za rohem velká scéna, na které před
mnohatisícovým davem hudebně řádí ofrakovaní dechovkáři, okrojované zpěvačky a Bregovič v bílém smokingu.
Téměř amsterdamsky pouliční plynulost, s jakou se v zákulisí střídaly bubny, nástroje, kapely
a neuvěřitelně kolážová setkání neuvěřitelných nástrojů a přístupů. Potlesk na otevřené scéně pro nevidomého
cikána (označení Rom nemám rád) Mário Biháryho. Příjemné popovídání se Zuzanou Navarovou i o nepříjemných zvukařích.
Výborný tofu guláš ve stanu harekrišnovců, dobře nalitý čaj v čajovně a zeleninové rizoto v zákulisí.
Nohy ustáté a uchozené až u zadku. Lesk v očích Zlatky Holušové, když jsem jí druhý den večer vyřizoval
vzkazy od desítek lidí, že je to super a nádherné. Nadšení souboru Te Vaka (jejíž hudebníci dosud netušili,
že pád berlínské zdi v roce 1989 zavál svobodu i k nám) z publika a atmosféry. Přerod a probuzení dlouhou
cestou velmi unavených hudebnic ze Zikfy: po koncertu měly energie na rozdávání. Mírové poselství židovských
a palestinských hudebníků, kteří pravidelně pobývají, meditují a hrají s dalšími nadšenci a hledači umění žít
v klidu a míru v Indii. Atd.
Možná to z hlediska pořadatelů bylo prodělečné, možná to bylo až moc hlasité a náročné, ale rozhodně se to hráčům,
publiku, Ostravě i Evropě vyplatilo. Díky. Už se těším, jak budeme za dalších deset let chlubivě vyprávět,
jak jsme tenkrát „byli při tom“.Vlasta Marek
 |
 |
 |