recenze / Altamira

Pravěk malebně ožil

To jsou věci. Kdekdo se snaží hrát co nejbohatší muziku, nebo co nejminimálnější muziku. A přitom, jde to zahrát si jako v pravěku. Tedy prostě a jednoduše. Tak nějak si to asi řekli kamarádi bubeníci, hráči na různá chřestítka a flétny Kamil Holub a Sváťa Němec. Host Michal Sodja je stejné muzikantské profese i konfese. A sdružení Altamira je na světě.

Altamira je jeskyně ve španělském krasu pomalovaná pralidmi. A ti, možná při nějakém takové pramejdanu přišli na to, že do duté ptačí kůstky se dá foukat a když se natáhne nějaká blána na dutý pařez, nebo jiný kus dřeva, pak to po úderu pěkně duní.

Česká skupina Altamira vychází ze stejných předpokladů. Proto je jejich muzika silná, i když pro žrouty bohatě zdobené hudby snad příliš jednoduchá. Jenže rituál, který je na tomto albu v pozadí, je jednoduchá věc, pakliže jednoduché sdělení se opakuje víckrát a v určitém rytmu. Pak hudební Altamira je přesně to, co můžeme jako rituál označit. Všech 10 tracků je na tomto základě postaveno pevně, rytmicky, hypnoticky. Takhle nějak by asi hráli pravěcí koncertní mistři. Skrytá síla alba vynikne při několikanásobném poslechu.

Tím víc budete znovu a znovu fascinováni možným objevení zdroje zpěvu v jediné skladbě s vokály. Lovci, ve které slyšíme hlas Markéty Vítkové, je písničkou beze slov, avšak vypovídající dostatečně o síle sepětí člověka s přírodou. A na tom je projekt Altamira postaven - živly vítr, oheň,voda i přítomnost transcendentna - čaroděj, smrt, ozvěny asi opravdu byly součásti pravěkého života lidí. Lidí citlivých a schopných maximálního vcítění.

Sepsal (zef)